Jaro, léto, podzim, zima... a jaro

Těžko vyložit pocit naplnění, který ve mne snímek zanechal. Skutečně se jedná o nádherné vyprávění, zprostředkované beze slov, jen s použitím všeříkajících obrazů ve spojení s přírodou. Díky své "jednoduchosti" dokáže zaujmout široké spektrum. Je jedno, jestli jste Asiat, Evropan, Afričan, či obyvatel jiného kontinentu. Tohle vás pohltí od začátku do konce. (23.03.2007)

90% -Tento film, to je pastva pro oči a meditace pro duši. Málo mluveného slova, zato však krásná řeč ticha a zvuků. Stále stejné prostředí, ale pořád poutavý děj. Po shlédnutí této krásné podívané jsem se cítil o něco starší a o trochu moudřejší. Dlouho mi to sice nevydrželo :o/ , ale i tak můžu prohlásit, že tento první film, co jsem od Ki-duka viděl se mi moc líbil, a rád si ho někdy zase dám. (17.04.2006)

Zvláštní film... je jako zpověď následovaná patřičným počtem otčenášů, z které vyjdete očištěni. Je jako připomínka času a toho, že náš život probíhá v kruzích a mezní situace se neustále opakují. Je jako mámino pofoukání rozbitého kolene a zároveň jako tátova pobídka, že je potřeba jet na tom kole, ze kterého jste spadli, dál. Je jako... rozepsaná báseň, která nikdy neskončí. (21.04.2012)

Stejně jako v emocionálně vypjatém Ostrově i zde nechává Kim Ki-Duk promlouvat hlavně obrazy. Obrazy naplněné citem, zobrazující fascinující krásu krajiny a umocňující lehkou symboliku. Děj se prakticky odehrává na jednom místě - kdesi v magické krajině kde stojí domek na vodě. Zcela mimo svět, zcela odloučený. A právě v tomto prostředí se odehrává příběh mistra a jeho žáka v jednotlivých ročních obdobích, která zobrazují jednotlivé životní etapy a osudy obou zúčastněných. Nechce se ani věřit, že na minimálním prostoru s minimem herců lze vytvořit něco tak lyricky jemného, poeticky něžného. Kim Ki-Duk je toho důkazem. (30.04.2004)

Meditativní snímek o životě, o vykoupení, o krutosti každé lidské duše, o nekonečném utrpení. Většina filmu se odehrává v dřevěném minichrámu uprostřed jezera, kde si svůj asketický život žijí dva mniši – mistr a učeň. Jaro – tvrdá škola života zahrnuje také uvědomění si smrti, pomíjivosti života. S létem přichází nemocná dívka, jejímž lékem se ukáže být sex. Jenže dívka musí odjet a mladý mnich se – hnán chtíčem – vydává za ní. Sebere kohouta a odchází, zatímco jeho mistr se uchyluje k duchovně naplňujícímu bušení dřevěnou palicí do jakési duté nádoby. Výše popsané je náplní první hodiny filmu, druhá je sice o něco málo zajímavější, ale rozhodně neslevuje na poetičnosti. Jaro, léto… je plné metafor, které však lze vnímat také doslovně. Něco vidíme, něco cítíme, vytvoříme si k tomu nějaký vztah. Je to jeden z těch filmů, kterým se snadno dává pět hvězdiček, protože budí dojem něčeho natolik "přesahového", kterým se však stejně snadno dává odpad!, protože vás zoufale nebavily. A když nad tím tak přemýšlí, je mi celkem lhostejné, jak tento film ohodnotím. Dáme čtyři? Dáme čtyři. 80% Zajímavé komentáře: Adrian, kiddo, Marius, H34D, meave, numi, mm13, Aidan, Anticque, wipeout (22.11.2006)